Jako každý člověk občas přemýšlím nad tím, co bude. Co bude za týden, na konci prázdnin, za rok, co až mi bude osmnáct? Zákonně budu plnoletá za tři roky a ačkoliv se to nezdá, uteče to jako voda a za chvíli přijde chvíle, kdy budu sedět za volantem a budu si užívat všech těch dospěláckých věcí, po kterých jsme všichni jako malí tak hrozně moc toužili. Jenže čím starší jsem, tím více si uvědomuji, že to taková sranda nebude. Že s dospělostí přijde i mnoho strastí a přilehne na mě několik nových povinností.
Zároveň ale s osmnáctým rokem mého života přijde věc, na kterou se možná tolik lidí těší- naprostá svoboda. Volnost. Když si umanu, že se seberu a odjedu na druhý konec republiky, prostě to udělám. Když se mi bude chtít někam jít, prostě půjdu. Udělám se sebou co chci, kdy chci a jak chci. Možná trochu děsivé. Nevím, jestli je to přesně věc, kterou si momentálně přeju. Jestli na sebe chci vzít všechnu tu povinnost už tak brzo, jestli bych byla například schopná se sebrat a odstěhovat se. Sama rozhodně ne.
Vzhledem k tomu, že jsem s Jonášem, často přemýšlím nad budoucností s ním. První věcí, která mě napadla, bylo auto. Udělám si řidičák a bude lehčí se vídat (Teda, pokud taky dostanu auto. Jestli ne, budu si vesele jezdit autobusem.) Jonáš je ale o pár let starší a tou dobou už auto mít bude, takže řidičský průkaz pro mě nebude až tak velkou změnou. Věřte mi, že soužití v jednom bytě s Jonášem už je pro mě mnohem lepší představa, než odstěhování se do bytu naprosto sama. Pokud spolu budeme pořád (a já vážně doufám) a ta příležitost by byla, využila bych jí.
Stále ale zůstanu ve třeťáku na obchodní škole, takže budu pořád chodit do stejné školy ve stejném městě a nějaká změna školního prostředí nepřipadá v úvahu. Udělám si průvodcovský kurz a snad se mi podaří si najít nějaké uplatnění (špatná brigáda by to rozhodně totiž nebyla). Snad se naučím lépe angličtinu a němčinu, zkusím si nějaký výměnný pobyt a asi si taky pomalu začnu uvědomovat, že mi končí další kapitola života, že za chvíli odejdu ze střední a začnu žít pořádný dospělácký život.
Všechny nás tohle čeká. Jednou přijde doba, kdy budeme muset vyletět z hnízda, kdy se konečně postavíme na vlastní nohy. Já si věřím a vím, že budu schopná to zvládnout, nejsem zmatkař a vykročím správnou nohou. I tak bych ale byla jistější, kdybych měla po boku partnera a dodělanou školu.
A co ty, jak si představuješ tvé osmnáctiny?
Míša Gřešková | 
ale v 18 a ešte dlho potom budem žiť zrejme s rodičmi asi 
Ja už mám po mojich 18tinách...a premýšľala som rovnako. Prvý rok, teda rok keď som mala 18 bol strašne zložitý - mala som v stále v sebe, že však som už dospelá, už môžem všetko...Hmmm, nebolo tomu tak. Dospelosť v 18 je len na papieri, skutočná dospelosť príde, keď človek začne pracovať denne, študovať popri tom, atď. :) Týmto ti nechcem brať nejaké ilúzie, ja len, že ako to bolo u mňa :)