Nezraď mě II.

8. března 2015 v 20:58 | Kerr
"Jak se máš? Dlouho jsme se neviděli." To je pravda, naposledy před prázdninami. Divím se, že si na to pamatuje. "Jo, celkem dobrý." Nestačím doříct větu, Alex se rozeběhne a vší silou do mě vrazí. Nevím, o co se snaží, ale rozesměje tím mě i Matthewa. "No, asi bych měl jít. Ale rád bych někdy pokecal." V rychlosti mi do ruky vtiskne malý papírek, šapne malého Thea a bez dalších slov nebo pohledů odejde. Kdybych se nestyděla, běžela bych za ním. A samozřejmě by u mě nesměl stát Alex. Aspoň, že už jsem byla schopná vydat ze sebe nějakou hlásku. Musela jsem být červená jako rajče.
"Tak pojď, musím někam jít." "A kam?"
Koukne na mě neviným pohledem a hodí si aktovku na záda. "Za Nicolasem. A předtím tě odvedu k babi, protože sem si zapráskla dveře." Odpovím a podržím mu dveře, aby mohl projít. Začne se mi provokativně smát. "Já k babi dojdu sám!" "No to nevím, když si ještě před chvílí brečel, protože jsem přišla o pár minut později." Zatváří se dotčeně, ale nic nenamítá. Babička bydlí hned naproti škole, takže jsme u ní za chviličku. Když nám hodí z okna klíče, zamávám na ní a vydám se do města. Brácha jí určitě mojí vtipnou historku rád převypráví. Pamatuji si, jak jsem dříve k babičce chodila snad každý všední den. Nechtělo se mi domů, protože mamka je grafička a většinu času tráví v baráku. Místo družiny jsem měla babičku. Vždycky jsme chodily na náměstí kupovat citronovou zmrzlinu a pak jsme se vracely parkem, kde rostly růže. Chtěla jsem se bodnout do prstu a být jako růženka, ale babička mě zadržela a radši mě odvedla domů.
S Nicolasem se sice máme sejít u věže, ale vidím ho už u knihkupectví. Zrychlím krok, což ale nakonec vůbec není potřeba, protože pečlivě sjíždí pohledem snad každou knihu, kterou ve výloze spatří. "Čau!" Vykřiknu a plácnu ho do lopatek. Mám pocit, že jsem ho snad ani neplácla, spíš se ho letmo dotkla. A možná mě ani neslyšel, ten výkřik byl v mém podání spíše šeptáním. Nakonec se přeci jen otočí. "Jee ahojky, promiň, to jsem se až tak zahleděl, že si se mě vydala hledat?" Vypadá zmateně. Rozesměje mě to. "Ne, neboj. Šla jsem jinou cestou a prostě tě tady viděla. Kam půjdem?" Vypadne ze mě. Počasí je docela příjemné, na říjen teplo. Déšť už zmizel, byla to jen přeháňka, ale stejně si na sobě nepromokavou bundu nechám. Klidně bych se šla projít, ale nechám to na něm. "Tak co do kavárny?" Přikývnu a nechám se vést. Nemluví. Nebyl to můj nápad někam jít. Měl by mít připravená témata nebo něco takového, ne? Ještě, že je ta kavárna hned za rohem. Sedne si ke stolu u dveří. Odšoupnu židli a mám pocit, že to udělalo snad nejpříšernější a nejhlasitější zvuk na světě. Bleskovou rychlostí sundám bundu a přehodím jí přes opěradlo židle. Pak si konečně můžu sednout. "Tak jak je?" promluví konečně. Sebere nápojový lístek a začne si ho prohlížet. "Docela dobrý." Odpovím. Aniž by se podíval jinam než na tučná písmena zaregistruje, že přišla číšnice. "Máte vybráno?" Zeptá se a zamíří pohledem na mojí osobu. V takových věcech, jako je vybírání si někde něčeho jsem děsná. Když Nicolas zapíchne svůj prst na obrázek expressa, kývnu, že si dám taky, i když to vůbec nepiju. Pak se konečně podívá na mě. "Co bráchové, dobrý?" Připadám si jako na výslechu. Trochu mě to znervózňuje, ale v nejhorším vypiju tu hnědou tekutinu, vyměním si s ním pár pohledů a nenápadně se vypařím ven. "Bráchové se asi mají fajn. Alex se určitě přecpává koláčkama a tvrdýma preclíkama, který najde u babičky ve skříňce a Steve kouká na pohádky nebo tak něco." Doufám, že se teď rozpovídá o sobě. Marně.
"Steve nechodí do školky?" Servírka, která u nás byla před maximálně pěti minutami se teď vrací a s úsměvem na tváří položí dva šálky kávy na náš malý, čtvercový stůl. Okamžitě si hrnek přitáhnu k sobě a ačkoliv mě pálí všechny prsty, kterými se ho dotýkám, usrknu si. Dobře, takhle to asi nepůjde. Jednak teď další dvě hodiny nic neucítím, protože je můj jazyk totálně v ohni, a ještě k tomu je to naprosto hořký. Po chvíli si uvědomím, že bych měla odpovědět na předešlou otázku. "Jo, Steve..nechodím, mamka pracuje doma, tak ho nechává taky." Když mi potom začne vyprávět o nepovedeném pokusu o sesazení nenáviděné učitelky a špenátové polívce ze školní jídelny, která vypadala jako neudržovaný rybník, směji se na celé kolo. Čas s ním najednou ubíhá strašně rychle a než jsem se nadála, hodina byla pryč. Svůj šálek jsem měla prázdný- sice vůbec nechápu, jak se mi to povedlo, ale vážně to tak bylo. Pomalu si začínám uvědomovat, že je fajn. Víc než fajn, je skvělej. Dokáže mě rozesmát, je pozorný a z jeho hnědých očí vyzařuje jakési... kouzlo. Nejsem zamilována, to ne. Jen jsem právě našla člověka, se kterým si budu hodně rozumět.
"Je mi líto, ale budu muset jít. Musím pomáhat se stěhováním."
"Cože? Vy se stěhujete?"
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 hellboy hellboy | Web | 8. března 2015 v 21:02 | Reagovat

skvělý, skvělý jako vždy<3 těším se na pokračování :-)

2 Limeo Limeo | E-mail | Web | 9. března 2015 v 17:22 | Reagovat

Super povídka, už jsem se těšila na pokračování :-D.
Akorát, hned na začátku je taková nejasnost; "Nestačím doříct větu, ale se rozeběhne s vší silou do mě vrazí", já bych spíše použila "Než stačím doříct větu, rozběhne se a se vší silou do mě vrazí." :-). Ale to je jen taková poznámka :-).
Jinak, musím říct, že na psaní máš fakt talent, to se ti musí nechat ;-).

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.